Kukuřiční lidé

Na guatemalském venkově jsem v roce 2005 strávila půl roku monitorováním lidských práv a malováním domorodých Mayů, kteří přišli o své blízké během občanské války. Dodnes se snaží dovolat spravedlnosti. Jejich dojemné příběhy jsem zachytila ve svých malbách.

„Ach ta moje hlava, pořád bolí. Spravedlnosti se člověk nedočká tady, ale až na onom světě,“ povzdychne si Diego a opře si hlavu do dlaní.

Diego kdysi žil se svojí početnou rodinou ve vesnici San Francisco. Společně se svým nejstarším synem Mateem se jednoho dne vypravili obdělávat políčko, tři hodiny pěšky od San Francisca.

„Svoji rodinu jsem už nikdy neviděl. Přišli vojáci, postříleli muže, ženy, a nakonec i děti, a domy zapálili. Přišel jsem o třicet příbuzných. Zůstali jsme jen tři, můj syn, bratr a já,“ svěřuje se mi starý pán se slzami v očích.

Diego se později znovu oženil a má tři další syny. Na ten den, kdy přišel o vše, však nikdy zapomenout nedokáže.

„Máme strach, že se vojáci jednou vrátí,“ svěřuje se mi lámanou španělštinou Juana.

„Tenkrát jsme žili ve vesničce Petanac, kousek odsud. Pamatuju si to ráno, kdy přišli vojáci a všechny nás svolávali na shromáždění,“ vypráví.

Měla divné tušení a přemlouvala manžela k útěku. Nedal na ni a zůstal. A s ním i její tři synové. Ona se však jen tak nevzdala. Domluvila se s nestarším, sedmnáctiletým synem, nejmladšího popadla do náručí a utekli. Jediní z celého příbuzenstva přežili.

Juana se se syny skrývala měsíce v okolních horách. Živili se, jak se dalo. Když se situace zklidnila, vrátili se do vedlejší vesnice Guisná.

Juana měla obrovské štěstí. „Boží prozřetelnost,“ vysvětluje mi. Když přišli vojáci, pobývala zrovna s celou rodinou u příbuzných v sousední vesnici.

„Pamatuju si ten dým, který pokryl celé nebe,“ vypráví. „Vojáci zabili všechny, 86 našich sousedů, včetně nemluvňat na zádech matek, a všechno pak zapálili.“

Z Juany se stala respektovaná porodní bába, která pomáhá na svět všem dětem z vesnice Guaisná, kde nyní žije i několik přeživších z vypálené vesnice Petanac.

Katalininy příbuzní zemřeli během masakru jejich vesnice Puente Alto. Manžel jen krátce poté. „Smutkem,“ říká Katal.

Znovu se už nevdala, ačkoli o nápadníky tahle šarmantní paní prý nouzi nikdy neměla. Vychovala čtyři děti, které dnes mají svoje vlastní rodiny, a ona zůstala ve svém vysokém domku sama.

Pedro pracoval od třinácti let na velkostatcích na jižním pobřeží Guatemaly. Živil své rodiče i sourozence. „Na školu nebyl čas ani peníze. A tak jsem se španělsky naučil při práci,“ vypráví. Potkal Julii, oženil se s ní a dnes mají 12 dětí.

„Masakry jsme přežili jen díky mojí ženě. To ona rozhodla, že odejdeme a ukryjeme se v horách,“ říká. „Tři měsíce jsme se společně s dalšími skrývali, živili se lesními plody a kořínky. Ani oheň jsme si nemohli rozdělat. A pak opět Julia rozhodla, že už dál nemůže. Vzala děti a odešla s nimi ke svým rodičům. Když se situace uklidnila, mohl jsem se nakonec vrátit i já.“

Ve své vesnici Puente Alto si postavili nový dům a válku šťastně přežili, za což Pedro děkuje Bohu každý den.

Marii nedávno zemřel manžel. Prožila s ním celý život, slasti i strasti, včetně vyvraždění a vypálení jejich vesnice Petanac. Zůstalo po něm jen prázdno v domě i duších jeho blízkých.

Staří Mayové věřili, že je bohové stvořili z kukuřice. Kukuřice je dodnes nejdůležitější plodinou zdejšího jídelníčku. Pro Maye je posvátná, a ani zrníčko nesmí proto přijít nazmar.

Malin je rok a půl. Nemluví, nechodí, neusmívá se, nepláče. Svoji mámu pozoruje velkýma vážnýma očima ponořená do svého vlastního světa.

Sedmnáctiletá Isabela čeká druhé dítě. Svého prvního syna, dvouletého Mata, před nedávnem pohřbila.

„Byl veselý, zdravý jako řípa. Jednoho dne na něj však přišla zničehonic horečka,“ vypráví tiše mladá matka.

„A tehdy to začalo. Kolem domu jsem vídala obcházet podivné postavy, čarodějnice,“ říká se slzami v očích. „Mému ubohému synáčkovi nepomáhalo nic – ani bylinky, ani injekce penicilinu. Na cestu do nemocnice byl už slabý. Po třech dnech zemřel. A pak zmizely i ty čarodějnice. Dostaly, co chtěly,“ vysvětluje si synovu nepochopitelnou smrt po svém.

Média

**Kukuřiční lidé – Život Mayů v Guatemale 10 let po skončení občanské války** (Cestopisy č.1–2/2007)

Výstava

Putovní výstava obrazů a fotografií Kukuřiční lidé proběhla v letech 2006–2007 na těchto místech:

La Noche Latinoamericana, Národní dům na Smíchově, Praha 5
Kulturní komunitní centrum domova Sue Ryder, Praha 4
Růžová čajovna, Praha 1
Kulturní centrum Novodvorská, Praha 4
Galerie Mezi sloupy, klub Krmítko, Fakulta sociálních studií Masarykova Universita, Brno
Městská knihovna Pelhřimov
Středisko ekologické výchovy SEVER, Horní Maršov

Stručně o guatemalské občanské válce

Guatemalská občanská válka trvala dlouhých 36 let (1960–1996). Odhaduje se, že během konfliktu zahynulo 200 tisíc lidí, většinou mayského etnika.

Nejkrutější a nejkrvavější strategii „spálené země“ použily vlády generálů Lucase Garcíi a Ríose Montta začátkem osmdesátých let. Ve snaze odvrátit vesnické obyvatelstvo od spolupráce s partyzány rozpoutaly genocidu. Armáda vyvraždila a vypálila 440 mayských vesnic. Více než milion osob ze svých domovů uprchl. Ničeny byly i kulturní symboly, mayská identita byla potlačována a zřejmě navždy byla narušena organizace vesnic.

V roce 2000 začala nezisková organizace CALDH (El Centro para la Acción Legal en Derechos Humanos) shromažďovat svědectví od obyvatel postižených vesnic. Za pár měsíců byla zahájena trestní řízení proti oběma bývalým diktátorům za genocidu a další zločiny proti lidskosti.

Lucas García se nakonec spravedlnosti vyhnul. V roce 2006 zemřel v exilu ve Venezuele. Stařičký Ríos Montt byl v květnu 2013 odsouzen za genocidu a zločiny proti lidskosti k osmdesáti letům vězení. Mayové konečně slavili vítězství. Ale jen krátce. O pár dní později totiž guatemalský ústavní soud rozhodnutí zrušil. Nový proces má začít v roce 2015. V Guatemale bohužel stále vládne beztrestnost a spravedlnosti se dosahuje jen velmi pomalu a ztěžka.

Starobylá pyramida je jedinou stavbou, která přežila vypálení vesnice **San Francisco**

Další zdroje informací:

Burden of the peace. 2015. 76 min. Dokumentární film holanského režiséra Joey Boinka popisuje příběh bojovnice za lidská práva Claudie Paz y Paz od jejího prvního dne na postu nejvyšší guatemalské státní zástupkyně. Claudia bojuje proti korupci, drogovým gangům i beztrestnosti. Srdnatě obžaluje bývalého diktátora Ríose Montta z genocidy a jeho odsouzení se stane prvním svého druhu ve světové historii.http://www.burdenofpeace.com/
La Hija del puma. 1998. Román švýcarské autorky Monicy Zak vychází z pravdivé události: vyvraždění a vypálení vesnice San Francisco v roce 1982. Podle knihy byl natočen i stejnojmenný film.
Masacres de la Selva. Ixcán, Guatemala 1975–1982.1992. Kniha guatemalského antropologa Ricarda Falla dokumentuje hrůzné události občanské války.
Me llamo Rigoberta Menchú y así me nació la conciencia. 1985. Venezuelská historička Elisabeth Burgos Debray zaznamenala ve své knize vyprávění nositelky Nobelovy ceny za mír, guatemalské mayské indiánky Rigoberty Menchú Tuum.
Guatemala: Nunca más. 1999. Zpráva o projektu Obnovení historické paměti (Recuperación de la Memoria Histórica) podrobně dokumentuje násilnosti, k nimž došlo během občanské války. http://www.odhag.org.gt/html/Default.htm
Guatemala: Memoria del silencio. 1999. Zpráva komise pro historické objasnění (Comissión del Esclarecimiento Histórico) popisuje příčiny občanské války, strategii a mechanismy násilí a jeho následky. http://www.centrodememoriahistorica.gov.co/descargas/guatemala-memoria-silencio/guatemala-memoria-del-silencio.pdf
Guatemala Solidarity Network – www.guatemalasolidarity.org.uk
Network in Solidarity with the People of Guatemala – www.nisgua.org