Tehuantepeckou šíji v jižním Mexiku jsme krátce navštívili už v roce 2005. Tamní temperamentní indiánky nás ovšem okouzlily natolik, že se za nimi po šesti letech vydáváme znovu. Během dvou měsíců se pokusíme, s vylepšenou španělštinou a větším sebevědomím, proniknout co nejhlouběji do tajemství slavných Tehuán, abychom zjistili, jak to s tím jejich matriarchátem dnes vlastně je.
Naše cesta však začíná v hlavním městě Ciudad de México, kam přilétáme pozdě v noci znaveni a zmateni osmihodinovým časovým posunem.
Jako ve snu dojednám s taxikářem odvoz a zapředu s ním konverzaci o Tehuánách, abych si procvičila španělštinu. Taxikář sice v Tehuantepecu v životě nebyl, ale nad velikostí tamních žen se rozplývá tolik, že dokonce na chvíli pustí volant, aby nám jejich rozměry názorně předvedl.
Následující den projíždíme Ciudad de México metrem. Simon mě upozorňuje na speciální vagony určené „pouze pro ženy a děti“. Chvíli váhám, ale nakonec usoudím, že v dnešním pokrokově se tvářícím Mexiku je segregace pohlaví už trochu zbytečná, a nastoupím společně s ním do normálního vozu.
Ačkoli je dopravní špička, a tudíž narváno k prasknutí, obtloustlý podnikatel si bez sebemenšího studu přede všemi listuje porno časopisem. Hubený mladík se studentskými skripty se na mě celou cestu „náhodně“ lepí a několik dalších chlapů na mě otevřeně civí mnohem déle, než se u nás považuje za slušné.
Jsem si samozřejmě vědoma toho, že jako jediná gringa (cizinka) se ve vagonu obzvláště vyjímám, přesto však cítím, že mě zdejší chlapi berou jako objekt, který si mohou prohlížet s arogantní samozřejmostí, aniž by jim vůbec přišlo na mysl, že by mi to mohlo vadit.
Když se protlačuju hradbou těl za Simonem z metra ven, ucítím na svém pozadí něčí ruku. Oženu se, ale ruka už je dávno skryta v davu a všichni chlapi kolem se tváří, jako že nic.
Nezbývá mi než si jen frustrovaně postěžovat Simonovi, že přes veškerou moderní vizáž uzavřený prostor metra nějakým způsobem stimuluje slavný mexický machismus.
Však se také podle národního průzkumu veřejného mínění téměř 40 procent Mexičanek někdy v životě setkalo s obtěžováním na veřejnosti, nejen na ulici nebo v metru, ale třeba v nemocnici, a dokonce i v kostele (!).
Už bývalý prezident Vicente Fox uznal, že je načase začít s ostudným machismem něco dělat. Jeho vláda rozjela před pár lety masivní kampaň s cílem ukázat, že ženy nejsou jen sexuálními objekty. Na poutavých billboardech se objevovaly nafukovací panny pro ukojování sexuálních potřeb s velkým nápisem: „Žena není předmět. Sexuální obtěžování je zločin.“
Není divu, že tato kontroverzní akce skončila nakonec fiaskem. Ovšem poslední ránu jí zasadil sám pan prezident, když byl přistižen při veřejném vtipkování o tom, že ženy jsou „pračky se dvěma nohama“.
A tak zřejmě ještě nějaký čas potrvá, než ze sebe Mexiko svůj hluboce zakořeněný image machistického kovboje zcela setřese.
O faux-pas bývalého prezidenta Vicenta Foxe si můžete přečíst na stránkách BBC: http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/americas/4789144.stm
A ještě nesmírně zajímavý umělecký projekt z nedávné doby, kde se Mexičanky svěřují se svými zkušenostmi se sexuálních harašením v ulicích hlavního města: http://interactive.fusion.net/stop-telling-women-to-smile/